Otázka do několikahodinové diskuze. Někdy jsou to zlatíčka, pozorní, ochotní, milující, obětaví. A jindy? Zavřít dveře a čekat. Čekat než se ten ještě včera skvělý parťák znovu promění do včerejší podoby. Chápat, že já dnes nemám náladu, nic po mě nechtějte, chápat, že já jsem se vrátil z práce a musím si odpočinout. Zatímco žena pouze cestou ze zaměstnání vyzdvihla děti ze školy, nakoupila, uvařila večeři a teď se snaží synovi vysvětlit matematiku. Ale zítra bude lépe. Určitě lépe.

Vždyť právě pro to jsme my ženy s Vámi. Věříme a doufáme, že ve Vás pánové zůstalo alespoň trochu toho skvělého chlapa a frajera. Jinak bychom si Vás snad nevzali? Jinak bychom se nezamilovali? Neměli společný život, děti?
Dokážete být okouzlující a odzbrojující. Bohužel někdy okouzlujete a odzbrojujete úplně jiný objekt zájmu. Pak my ženy dokážeme nekonečně žárlit a kout odplatu a mstu. Dokážeme stejně tak milovat, jako nenávidět. Dlouho mlčíme, trpíme a doufáme. A čekáme, že dostanete rozum, že pochopíte, kde je Vaše místo, kdo tvoří domov a co pro to dnes a denně dělá. Pochopit myšlení silnější poloviny obyvatelstva může jen muž sám. Má vlastní svět, vlastní způsob myšlení a vlastní názor. Vždy a na všechno. Umí vše nejlíp, všemu rozumí a nic není problém. A existuje spousta činností, co jsou pod jeho úroveň. On nebyl stvořen k utírání prachu a házení špinavého prádla do koše. Má tady jiný, daleko vyšší úkol a poslání, pozemské věci jsou mu na míle vzdálené.

Ovšem co bychom byly my ženy bez mužů. Chceme se líbit, chceme být obdivované, zbožňované, hýčkané. Hrajeme si na slabé a chceme, nebo čekáme na pomoc, mnohdy zbytečně. Když se to povede, dokážete nám být skvělou oporou, našim dětem skvělým tátou a vnoučatům dokonalým dědečkem. Bojíme se, že nám při viróze „zemřete“, děláme maximum, aby toto „smrtelné“ nebezpečí co nejdříve ustalo. Donekonečna se ptáme, jestli něco nechcete, zda jste si nezapomněli vzít do práce svačinu a jakou máte dnes náladu. Prostě Vás pánové jednoduše milujeme!